RESPEKT – SKÁKAT JAKO PTÁK

Přeskoky ze zdi na zeď, ze střechy na střechu. Pocit svobody a možnost překonávat sebe sama. V tom spočívá sportovní disciplína zvaná parkour. Pavel Cibulka (22) skáče po Praze už osm let.

Respekt č.30 Parkour

*KDYŽ SE ŘEKNE PARKOUR, VĚTŠINA LIDÍ SI PŘEDSTAVÍ KOŇSKÉ ZÁVODY. MAJÍ TY DVA SPORTY NĚCO SPOLEČNÉHO?

Podobně jako v koňském parkúru jde o překonávání překážek, v případě městského parkouru jsou to ale překážky,
které přirozeně vznikají v městském prostředí: zdi, zábradlí, vše, co se dá využít k rychlejšímu pohybu. Původ
slova je z francouzského slova „le parcours“, což je volně přeloženo „umění pohybu“. Jeho smyslem je naučit se
své tělo stoprocentně ovládat. Má i praktické využití, kdyby člověk potřeboval před někým utéct nebo někoho honit.
Taky jsme už měli pár zakázek coby filmoví dubléři.

* JAK TEN SPORT VZNIKL?

Podobnéaktivitě se věnovali už samurajové, konkrétní název ale získal až v sedmdesátých letech, kdy se jehoprvky naučil francouzský sportovec a herec David Belle od svého otce, jenž byl nasazen ve válce ve Vietnamu.

Prvky vojenského výcviku Belle převedl do městského prostředí, pojmenoval je a založil s přáteli první parkourovou
skupinu. Dnes se parkour provozuje všude na světě, nejvíce ve Francii a Anglii. V Česku se mu věnuje asi jeden
až dva tisíce lidí. Na tréninku míváme nejmladší děti tak kolem osmi let, nejstarším je asi padesát.

* CO K PARKOURU PŘIVEDLO VÁS?

Kamarád mi asi před osmi lety ukázal video Davida Bellea, byl to tehdy na YouTube ohromný hit. Nadchl mě ten
volný pohyb, ohromné skoky – a to vše venku. Začali jsme to s kamarády podle toho videa zkoušet po Praze. Nyní
máme již rok vlastní parkourovou akademii In Motion, kde se snažíme předávat naše zkušenosti ostatním. Líbí se
mi, že oproti ostatním sportům jde o nesoutěžní disciplínu a nemá přesně daná pravidla. Člověk nesoutěží tolik s
ostatními jako sám se sebou. Když ví, že před půl rokem skočil devět stop, a teď jich skočil deset, není sice lepší
než všichni ostatní, ale pro něj je to obrovský posun.

* JAK PROBÍHÁ PRVNÍ HODINA TRÉNINKU?

Všechno se odvíjí od toho, jakou má daný člověk fyzickou kondici, jestli už má nějakou průpravu z jiného sportu,
nebo ne, protože ze začátku je důležité získat tělesnou zdatnost, aby mohl provozovat základní cviky. A když jsou
tyhle podmínky splněny, ukážeme mu základní techniky a přeskoky. Na naše vedené tréninky chodí překvapivě
poměrně hodně dívek, poměr kluků a holek je padesát na padesát. Holky mívají ze začátku výhodu v tom, že jsou hodně flexibilní. Třeba základní salta jim jdou většinou výborně.

* JAK NA ULICI ČLOVĚK POZNÁ, ŽE MÁ CO DO ČINĚNÍ S PARKOURISTOU, A NE JEN S NĚKÝM, KOMU SE ZACHTĚLO SKOČIT SI PŘES ZÁBRADLÍ?

Co se vzhledu týče, jsou hlavním znakem parkouristy veliké tepláky, díky nimž pohyb vypadá plynuleji, není třeba
vidět, že má při skoku pokrčené koleno. Helmy ani chrániče nepoužíváme, chrániče by omezovaly v pohybu a
helma by kvůli omezenému výhledu ztěžovala orientaci v prostoru. Já sám jsem zatím žádné vážnější zranění
neměl, posouvám své limity vždy jen o kousíček, který cítím, že si můžu dovolit.

* KDE NEJRADĚJI TRÉNUJETE?

Nejradši mám místa v okolí Vyšehradu nebo Kongresového centra. Pak ještě kolem Nuselského mostu, tam jsou
pro parkour perfektní zídky. Ten, kdo to tam vymyslel, nám tam udělal perfektní hřiště. Ale já vlastně rád trénuji
všude, kam přijdu.

* JAKÝ JE VÁŠ NEJINTENZIVNĚJŠÍ OSOBNÍ ZÁŽITEK Z PARKOURU?

Asi když jsme minulý rok s kluky z týmu vyrazili do Vídně, potom na setkání parkouristů z celého světa do Boloně a
nakonec byl sraz v Mnichově. Potkal jsem všechny lidi, které jsem do té doby znal jen z videí, viděl jsem, jaké
„bomby“ skáčou úplně na jistotu. Za těch čtrnáct dní jsem se zlepšil tak jako za dva roky v Praze.

* DÁ SE FILOZOFIE PARKOURU NĚJAK VYUŽÍT V BĚŽNÉM ŽIVOTĚ?

Já jsem si díky němu začal víc věřit. Člověku se prostě změní pohled na svět, když ví, že dokáže například skočit
ze střechy na střechu. To potom přednášet třeba před plnou aulou je vlastně bez stresu.