THERE IS ALWAYS A WAY

Historie

Historie parkouru

Historie novodobého parkouru se určuje velice těžko, snad je to i nemožné. Minimálně už to, že tato sportovní disciplína měla na začátku mnoho názvů – Le Parkour, the Art of Movement, Freerunning, L’Art du Deplacement a několik dalších. Z těchto pojmenování se v Evropě a zejména u nás v České republice nejvíce používá název parkour nebo freeruning. Vyhledat počátky parkouru je složité, není jednotná odpověď. Každý někdy lezl po stromech, překonával zídky a seskakoval z výšek. Lidé odjakživa napodobovali zvířata, jejich pohyby a museli se přizpůsobit prostředí, ve kterém žijí.

Novodobá podoba parkouru se ale začala vytvářet v jednom malém městě ve Francii. Okolo roku 1980 ve městě Liss, skupina devíti malých kluků začala trénovat něco, co sami nazývali l’Art du Deplacement. Tuto skupinu vedli dva lidé, Yann Hnautra a David Belle, který je dnes označován jako hlavní představitel této disciplíny. Společně si dali název Yamakasi a pod tímto názvem trénovali po dlouhou dobu, odsuzování veřejností. Yann Hnautra měl vlastní motto, podle kterého se řídí i v jiných sportech mnoho lidí – ‚Strong man, strong spirit’

David Belle

Jedním z popudů začít prozkoumávat a pohybovat se od malička v městském prostředí byl Davidův otec, Raymond Belle. Ve skutečnosti, pozdější termín „parkour“ je možná nepřímo způsoben Raymondem Belle, který zasvětil svého syna do vojenských výcvikových metod Georgese Heberta, muže, který měl silný vliv na vývoj tělesné výchovy ve Francii, a to zejména ve vojenských kruzích, vytvořením parcours du Combattant, překážkovou dráhou. Starší Belle trénoval pomocí Hebertovy metody, když byl ve francouzské armádě. Hebertovy metody byly inspirovány přirozenou fyzickou kondicí domorodých národů z Afriky.

Historie parkouru David Belle

Vliv Davidova otce byl více než jen úvod do metod Heberta, zakořenil také ve svém synovi základy toho, čemu se dnes říká filozofie parkouru. Sebastian Foucan, který trénoval s Bellem v době, kdy se utvářel parkour do dnešní podoby, říká, jak je Raymond Belle povzbuzoval, aby byli uvnitř sami lepší, a že mohou dosáhnout svých snů.

Je důležité říci, že za vznikem kromě Bella, i když pro její další vývoj byl kritický, stála veliká skupina různých lidí, kteří vytvářeli umění pohybu nyní zvané jako parkour.  Byli mezi nimi Sebastian Foucan, Stephane Vigroux, Yahn Hnautra, David Malgogne, Chau Belle-Dinh a Frederic Hnautra a další. Všichni z nich přispěli ke vzniku této disciplíny.

Začali brát své dětské hry vážně a rozvíjeli své schopnosti, které jako tým Yamakasi naznačili i pro ostatní.  Z toho se během dvou desetiletí stala globální filosofie založená na pohybu. Od dětí, které si hrají, aby se nenudily, vyrostli k teenagerům s cílem v hlavě, cílevědomostí a inspirací, kterou čerpali z mnoha zdrojů. Například z filosofie Taoismu, z prací Bruce Lee, akrobackých kousků, které viděli ve filmech Jackieho Chana, a možná dokonce i městského šamanismu od divokého muže Paříže, Don Jean Habereyho. Ale ve svém nitru, parkour byl vždy více, než jen dětská hra, která jednoduše vyrostla se svými tvůrci. Čerpá z fyzického a psychického ducha převládajícího v mnoha starověkých kulturách a ve starých disciplínách.